pátek 14. prosince 2012

Nenápadná krása a praktičnost furoshiki

Furoshiki jsem objevila, napsala o něm, ale především také vyzkoušela. Dost bylo trápení s tím, jak zabalit flašky a flaštičky, lahve a lahvičky, flakóny a flakónky. Šátků po babičce máme dost a látek doma jakbysmet.

Má první praktická zkušenost. Žádný učený z nebe nespadl, ale o to upřímněji bude v odpovědích na inzeráty znít "ráda se učím novým věcem". :-)


Všechny potřebné informace, inspirace, rady a návody tady Japonské furoshiki: Zabalte vánoční dárky jinak. Do šátku


pátek 7. prosince 2012

Ze šuplíku: Vteřina v prosinci

Městečko mého dětství pod sněhovou nadílkou.


(Pravděpodobně rok 2003; tempera na papíře)



Já vím, že ještě není leden. Ale při pohledu z okna si nemůžu nevzpomenout na krátkou báseň Jana Skácela Vteřina v lednu.


"A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle."


pondělí 3. prosince 2012

středa 21. listopadu 2012

Krajem Josefa Lady

Kraj Josefa Lady už dávno ztratil své pohádkové kouzlo. Bubáky a hastrmany vyhnal hluk z dálnice D1. Hrad Zlenice, pod kterým snad kdysi opravdu sedával na vrbě vodník, zarostl a ještě více zchátral. K nepoznání je i Ladův rodný domek v Hrusicích. Jen kostel je stále tentýž.

To však neznamená, že by lidé v Hrusicích na svého rodáka zapomněli. Na kraji obce má Josef Lada i jeho dcera Alena v domě, který kdysi Ladova rodina využívala coby letní domek, své muzeum. To ale není zdaleka všechno. Hrusičané Ladovým odkazem stále žijí! A přesně vám ukáží, kde žil kocour Mikeš, prasátko Pašík, kozel Bobeš nebo strašil Mulisák s Bubáčkem.

Až mi bylo trochu líto, že my v Kraji bratří Čapků podobnou stezku nemáme. Vždyť by stálo za to vypravit se za havlovickým vodníkem. Nebo loupežníkem Lotrandem. A jinam než do hospody, jejíž název je v celém okolí to jediné co jej připomíná.

Nic naplat. Zlenice a Hrusice jsme navštívili už skoro před rokem, v zimě a plískanici, a budeme se tam muset ještě někdy podívat. Třeba pro změnu v létě.




Naše cesta začínala na vlakové zastávce v Senohrabech, odkud jsme se po žluté turistické značce vydali na hrad Zlenice (v jednu chvíli jsme sešli z cesty, ale asi se to stává více poutníkům a po pár desítkách metrů nás cedule vyrobená pravděpodobně některým domorodcem upozornila, že tudy cesta nevede, musíme se vrátit a pokračovat podél železnice). Od hradu jsme šli chvíli po červené, chvíli po modré, zase po červené a nakonec jen po silnici do Hrusic a zptky na vlak do Senohrab.



středa 7. listopadu 2012

I romantika může mít hloubku



Kladenskou skupinu Zrní jsem poprvé slyšela před třemi lety. Ještě před tím než zaznamenala svůj první úspěch, když v roce 2009 zvítězili v soutěži Českého Rozhlasu o nejlepší českou neprofesionální kapelu. Od té doby už stihli vydat tři alba. O té poslední Soundtracku ke konci světa, které spatřilo světlo světa před pár týdny, mluví kritici jako o jedné z nejlepších letošních českých desek. Moc to klukům přeju. :-)

středa 24. října 2012

Moje první pražská kolojízda

Ani přesně nevím, co mě vedlo k rozhodnutí pořídit si v Praze kolo. Touha z ní alespoň na pár hodin odjíždět? Trochu víc se hýbat? Vyplavit trochu adrenalinu v pražských ulicích? Nebo dočista sebevražedné sklony?

Ať tak či onak, po měsíci pravidelného a napjatého sledování Aukra, se objevilo právě to vhodné Kolo pro mě. A já mohla hned při zpáteční cestě od prodejce poznat Prahu novýma očima - očima kolaře.

A zdá se mi, že hned na poprvé jsem poznala mnohé radosti i strasti pražského cyklisty. Na jednu stranu pohodovou cyklostezku podél Vltavy, ale taky nečekaně malý ostrůvek při čekání na zelenou, z ničeho nic končící cyklostezku před divadlem Fidlovačka. Potkala jsem různé typy cyklistů a absolvovala slalom mezi inlinery. Děsila se toho, že jestli mě nenabralo tohle auto, udělá to při předjíždění hned to další a na konci cesty si přála mít "kolo-koloběžku", na které by bylo legální jet po chodníku.

Ale přesto všechno, musím přiznat, že mě jízda ve velkoměstě na kole dostala. Byl krásný podvečer babího léta a Tom Hodkingson jakoby mi četl myšlenky:

"Jízda na kole přináší osvěžující pocit svobody a soběstačnosti, spolu s příjemným pocitem, že zbytečně neutrácíte peníze. Proplouváte městem, jste v něm, ale nepatříte mu, prožíváte ho, ale neovládá vás."

Škoda, že ani přes to si to na kole po městě moc často nevyrazím. Strach z pražských řidičů je prostě větší. Snad se ho brzy zbavím a vydám se na cestu proti proudu času. :-)


Cycle of Life from Bikeminded on Vimeo.

---

Použitá fotografie: Pörrö, 2008; Flickr.com. Licence: CC BY-NC-SA
Použitá citace: Toma Hodkingson: Jak být volný. Překlad Zdeněk Hnilička, vydavatel Jota, 2011.

středa 10. října 2012

neděle 7. října 2012

Z oken do oken

Vím, že by se to dělat nemělo, že to není slušné. Ale přesto to občas dělám, je to tak lákavé. Dívat se cizím lidem do oken.

Málokdy zahlédnu během chůze po ulici něco jiného než strop, je to jen jakási prohlídka lustrů a svítidel. Nebo modře zbarvených stěn od světla televizních obrazovek. Občas se v okně vyhřívají nebo zvědavě pozorují okolí kočky a kocouři.

Také mí sousedé přes ulici jsou, na rozdíl ode mne, lidé pečlivě ukrývající svůj domácí život za žaluziemi, závěsy, záclonami nebo alespoň nemytými okny. Přesto na své soukromí tento týden jeden člověk zapomněl. Už se setmělo a on byl zabraný do čtení knihy natolik, že závěsy nezatáhl.

Bylo to jako být u něj na návštěvě. Nečekané tiché návštěvě, kdy jsem sice nebyla pozvána, ale ani nijak nerušila. Přestože jsme byl každý sám ve svém bytě, jako bychom vlastně sami nebyli.

---

Foto: Colin Campbell, 2009; Flickr.com. Licence: CC BY-NC-ND.

úterý 2. října 2012

Podzimní venkovská idyla

Švestkové knedlíky z domácích švestek, jablečný mošt z vlastnoručně očesaných jablek a guláš a řízky z vlastnoručně sbíraných hub. Možná úplně nejkrásněji strávený víkend letošního roku.


Jen si s sebou na houby budeme muset vzít příště kromě košíku i rukavice a pytel na odpadky. Ne všichni lidé v lese něco sbírají, někteří tam po sobě i něco zanechávají. Hub jsme měli plný košík a odpadků plnou náruč. Vážím si lidí, kteří pomáhají čistit lesy, louky, stráně... pravidelně. Třeba těch z komunity okolo Jezevce Jonáše.

čtvrtek 27. září 2012

Kapsička na sluchátka

Jeden den jsem našla obrázek praktické kapsičky na sluchátka na webu a druhý den už byla moje vlastní kapsička na světě. Hurá! Už se mi nebudou drátky zamotávat v batohu nebo kabelce do klíčů.

Jen škoda, že jsem pečlivý návod na jejich ušití našla až teď, při psaní blogu. Bývala by mohla být ušita o něco pečlivěji. C'est la vie. :-)


pondělí 24. září 2012

Óda na podzim

Nejoblíbenějším ročním obdobím mé spolubydlící je podzim. Dlouho jsem nechápala proč. Není sněhobíle bílý, tichý ani nekreslí mrazivé květy jako zima. Nepučí, nerozkvétá ani není plný naděje a zapalujících se lýtek jako jaro. Neláká slunečními paprsky k výletům nebo naopak ospalému lenivému odpoledni pod slunečníkem jako léto. Na podzim už létu došly síly. Je to melancholické období deště a padajícího listí. "No, právě," říká moje spolubydlící.

Tak jsem nakonec přišla na to, že i já mám podzim vlastně ráda. Roku už pomalu dochází dech, novoroční předsevzetí už jsou dávno zapomenuta a já nic nemusím! Chladná rána a večery, pochmurná zamračená obloha. Nic z toho už nenabádá výletům ani dalším činnostem. A já nemusím mít výčitky, že nic nepodnikám! Že si zalezlá doma lebedím u knihy nebo gramofonu.

A pokud se přeci jen rozhodnu vystrčit nos z domu, o to je to upřímnější a opravdová touha něco zažít, něco vidět. A ne "jen" proto, že je venku hezky, ale často právě naopak, navzdory tomu, že venku hezky není. :-)

Vlastně spoustu mých bláznivých nápadů a neobvyklých činností se odehrálo právě na podzim. Od sledování romantických filmů přes partyzánské háčkování až po taneční lekci swingu pod širým nebem minulý týden.

---

Použitá fotografie: Aurelia Asiain, 2002; Flickr.com, licence CC BY-NC-ND

pátek 21. září 2012

středa 19. září 2012

Óda na (ne)uklízení

Pokud opravdu platí, že každá třetí žena miluje uklízení, co to ve skutečnosti znamená? Že pro většinu žen je uklízení pořád boj. Boj sama se sebou. I já jsem tou první nebo druhou.

Sisyfoská práce

Ano, rozumím tomu, že vysávání, žehlení, mytí, vytírání, zametání může přinášet uspokojení, může být terapií a třeba i nedoceněnou formou meditace. V tomto případě by mělo nejblíž k sypání mandaly. Pro svoji pomíjivost a nevděčnost.

Nedávno jsem na internetu narazila na vtipný graf ukazující, z jakých činností se ve skutečnosti skládá úklid pokoje.

Nedalo mi to a vytvořila jsem si vlastní graf. :-)


Mojí nejoblíbenější částí je kochání. (Pokud je mi dopřána.) Není nad to najít ztracené nebo dávno zapomenuté věci.

čtvrtek 13. září 2012

Nákrčník a baret aneb Až se zima zeptá

Poučena předchozím nezdarem v podobě časového skluzu jsem nedala na přetrvávající slunečné počasí a dala se do háčkování. Jednoduchého nákrčníku.


Nákrčníku k baretu, který jsem uháčkovala už před rokem a půl na Vánoce. Byl to můj první pořádný uháčkovaný a nositelný kus šatstva. Předlohou mi tenkrát byl návod na mimibazaru.


A ještě mi zbyly klubíčka. Třeba na palčáky!


Protože zima se pomalu, ale jistě hlásí o slovo.



neděle 9. září 2012

Óda na kreslené videoklipy

Baroboru Polákovou proslavila nezapomenutelná valentinská píseň "Kráva". Toto je pro změnu letní záležitost. Hravý kreslený videoklip o jedné malé velké cestovní nepříjemnosti. Líbi se mi ten nadhled, líbí se mi to zpracování. Miluji kreslené videoklipy. :-)



čtvrtek 30. srpna 2012

Letní top na poslední chvíli

První opravdové šití. První opravdové šití podle Burdy. Šest let staré Burdy zapůjčené od kamarádčiny babičky.

A hned to byla částečně improvizace. Vynucená. Ne nadarmo se říká "dvakrát měř, jednou řež". Látky mezi měřením a střiháním záhadně ubylo. :-)

Letní top bez ramínek. Na poslední chvíli. Ještě, že si letos dává srpen záležet a "sálá" do posledních dní.




pondělí 20. srpna 2012

Letní balada

Horko, vedro, tropy, pařák... Počasí jako stvořené pro táhlou baladu. Vždyť snad jediné, co v takovém teple kmitá je vzduch nad rozpáleným povrchem. :-)

Lana Del Rey - Never Let Me Go from Very Inutil People on Vimeo.



pátek 10. srpna 2012

Betty MacDonaldová a já


"Spisovatel je ten umělec, po jehož díle se čtenář či divák znovu „probudí“ a má pocit, že svět, který vidí teď – se změnil..."
Tomáš Koloc

Anebo to nebyl svět, kdo se změnil, ale sám čtenář? Já?

Autobiografickou knihu Betty MacDonaldové Vejce a já jsem našla v tu pravou chvíli. Nebo si ona našla mě? V období maximalistovy rozervanosti.

Jak bylo úlevné přečíst, že i na přelomu 19. a 20. století existovaly ženy, které neuměly vařit a zahradničit. (Ale já se to jednou naučím! :-) ) A že i na začátku minulého století muži trpěli rýmičkou. (A je to divné, když jsou sami někdy tak chladní? :-) )

Kniha Vejce a já je politicky i tvořilkovsky nekorektní. Indiány nepopisuje zrovna v dobrém světle a přiznává, že ruční práce mohou proměnit užitečnou věc v nepraktický kýč.

Ale je poctivá, stejně jako Bettyin přístup k životu na odlehlé slepičí farmě. Nemusí být nejlépe, stačí když je dobře. Jak ráda bych se tak naučila taky žít. Jen mě trochu děsí, že i Betty MacDonaldová se rozvedla.

neděle 5. srpna 2012

čtvrtek 2. srpna 2012

Ze šuplíku: Karlštejn

Léto je čas stvořený pro výlety, léto je čas, kdy se každý může alespoň chvilku cítit jako král...

(Karlštejn, 2008; pastelky)

pondělí 30. července 2012

Můj letošní letní hit

Nemusíte mít rádi Lady Gagu, Beyonce ani Shakiru, přesto si můžete zamilovat písničku skupiny 77 Bombay Street - čtyř bratříčků ze Švýcarska.



čtvrtek 26. července 2012

Louka na louce

V pořadí druhá deka. V pořadí první pokus o quilting.

A to bych snad ani nebyla já, kdybych si o něm před tím něco pořádného načetla. Mýliti se přeci dovedu sama a chybami se člověk učí, že. Co naplat, že občas zbytečně. :-)

Ale všechno zlé je pro něco dobré a neplánovaný kus nadbytečné látky byl tak akorát dobrý na svazující pruh.

Ostatně tato deka byla zmetek od začátku. Tedy přesněji řečeno ta květinová látka, na níž se už nedostalo barev a vzor jsem ručně domalovávala. Uklidňující, ale prodražující se a časově náročná práce. Dílo dokonal špatně vybraný materiál na spodní část deky, a aby toho nebylo málo ještě jsem ho koupila v malém množství.

Je až s podivem, že přes všechny ty peripetie, vypadá deka více než optimisticky. :-)






sobota 21. července 2012

Óda na šmíráky

...přesněji řečeno papíry - šmíráky. To, aby nedošlo k mýlce.

Má to svá kouzla odkládat si staré papíry, jejichž minimálně ještě jedna strana volá po popsání, po pokreslení. První kouzlo je v tom, že z peněženky nezmizí drobné, které by se utratily za nový blok. Druhé kouzlo je příjemný pocit z toho, že kvůli naší potřebě zkoušet nanečisto, poznamenávat si nápady dříve než ho zapomeneme, nemusel být pokácen jediný strom navíc.

A hlavně, když se ta sbírka použitých nepoužitých papírů probírá zpětně, mohou se v ní najít úplné poklady. Právě to se stalo nedávno mně. Našla jsem útržek se slohem, který psala moje sestra před sedmi osmi lety. Shodou okolností to byla moje charakteristika.

Je to jako archeologický nález střepu. Nikdo už nedohledá začátek ani konec, mnoho toho prozrazuje, ale zároveň zůstává i mnoho tajemství.

Já se tak dozvěděla, že jsem stále stejná. Snad. Ale, co ségra myslela, že dokážu, když mám dobrou náladu, zůstane už asi navždy záhadou.


středa 11. července 2012

A nyní trochu (francouzské) hudby

Nedávno vyšel na Novinkách. cz článek o tom "co činí z Francouzek nenapodobitelné femmes fatales". Podle Američanky Debry Ollivierové stojí za jejich přitažlivostí svéhlavost, přístup k životu a svádění.

Podle mě je za tím ještě minimálně jedna věc. A to smysl pro humor a sebeironii.

Jako důkaz pro své tvrzení uvádím klipy dvou francouzských zpěvaček, které jsem našla při svých toulkách na youtube.

První z nich je písnička uznávané zpěvačky Anaïs Croze J'sais pas vtipně popisující situaci, kdy při rozhovoru s kamarádkou a přemýšlení o mužích my ženy nevidíme ani neslyšíme.



Druhou písničku má na svědomí Olivia Ruiz. Jmenuje se La femme chocolat a jak u název napovídá je o neodolatelné chuti na sladké a následných nevyhnutelných proměnách ženského těla.



sobota 7. července 2012

Ze šuplíku: Taška knoflíkomaniačka

Stará taška ze starého prostěradla obarveného na žluto se spoustou náhradních knoflíků našitých do symbolu jin - jang. Do školy, na nákupy, do knihovny - už toho má hodně za sebou. Odnesla to(ho) hodně, objevují se první díry a dírky. Zaslouží si jít do taškovské penze - nosit pouze klubíčka vlny.




úterý 3. července 2012

Na cestě

Protože prázdniny voní dálkami...

(Akryl na bavlněném plátně 24x30 cm)

pátek 29. června 2012

Malá pikniková deka

Je to malé, barevné, hravé a vezmu to v sobotu do parku. Co je to?

Má první pikniková deka! Nebo spíš dečka. Má jen 70x110 cm.

Látky nebylo příliš, ale na první pokus s vatelínem tak akorát. Zatímco spodní vrstva je z hrubé tkaniny a o vnitřním vatelínu už byla řeč, vrchní strana je patchwork v pravém slova smyslu - zužitkování posledních kousků různobarevných látek.

Vyrobím-li k ní ještě hrací kostku, mohou si na ní zahrát jeden nebo dva malí hráči i twister.

Deka svinutá

Deka rozvíjející se

Deka v celé své kráse

Deka v detailu

Dekové lebedění


úterý 26. června 2012

Má první veřejná děkovačka

Mému blogu jsou sotva dva měsíce. Je tedy vlastně ještě ve zkušební době a přátelé o něm zatím spíše jen tuší než vědí, a už se mu dostalo cti pyšnit se oceněním "Liebster blog". Je to krásná zpětná vazba od blogerky Crochetky.

Děkuji.

Toto je má vůbec první veřejná děkovačka. Snažím se vybavit desítky podobných děkovacích proslovů viděných v televizi - od těch klasických přes ty vtipné až po ty opravdu svérázné. Jenže tenhle je úplně jiný - můj osobní.

Děkuji nejen Crochetce, ale i všem ostatním, kteří se na mé stránky rádi vrací, povzbuzují mne v další práci a dokáží přimhouřit oči nad případnými chybami. Dostat ocenění je veliká radost, ale zároveň i velká zodpovědnost - tvořit, plánovat, fotit, psát blog tak, aby čtenáře i nadále těšil a třeba v něm nacházeli i inspiraci pro sebe. Je to výzva a já se pro to pokusím udělat vše, co bude v mých silách.



K ocenění Liebster blog patří ještě ještě další milá povinnost - totiž poslat "štafetu" dál. I já tedy vybírám ze svých oblíbených blogů:

Šijte moderně a eko s inspirací nejen pro přešívání nenošeného a nepadnoucího oblečení. Doufám, že už brzy budu mít příležitost něco podobného vyzkoušet.
Patchwork - Marie Králová, sem se chodím kochat úžasnými patchworkovými vzory.
Dědečkova zahrada o jedné kouzelné staré zahradě. Můj pravidelný útěk z ruchu velkoměsta na venkov. Alespoň virtuální.
ba_bum se spoustou pěkného "recy oblečení" pro děti.
Lenka a její šití a vyšívání, člověk, jejíž milá slova a nápady mne vždy potěší.

Pravidla ocenění:
Poděkování pro toho, kdo ti toto ocenění poslal s odkazem na jeho stránky a vybrat 5 dalších blogů, které ale nesmí mít víc než 200 členů. Všem nominovaným zanech na jejich blogu vzkaz, ať vědí o ocenění a toto ocenění umísti na svém blogu.


---

Použitý obrázek: Adi Respati 2008, Flickr.com. Licence: CC BY

středa 13. června 2012

Rozkvetlý šicí stroj

Toto je můj "princ na bílém koni" mezi šicími stroji. Šití by s ním bylo ještě veselejší. Jen ty špendlíky na něm budou neviditelné. :-)


Zdroj: pinterest.com

neděle 10. června 2012

Óda na veřejnou dopravu

Stejně jako existuje mnoho důvodů, proč si na veřejnou dopravu stěžovat, existuje i mnoho důvodů, proč ji opěvovat. Vlak byl pro mě a mé spolužáky na střední škole studovnou, autobus a metro během vysoké školy čítárnou. Nezanedbatelnou kapitolou jsou ekologické výhody hromadné dopravy. To, o čem ale chci dnes především psát, je její rozměr sociální.

Společně s dalšími cestujícími můžeme sdílet v očích mnohých nezáviděníhodný osud chudáka jezdícího "sockou", hořekování nad do nebe volajícím zpožděním. Poznávat družné střízlivé, i méně střízlivé a o to družnější, spolucestující.

Pro mě nejpříjemnější jsou však náhodná, a často i velmi překvapivá, setkání s bývalými spolužáky a dalšími milými známými, kteří stejně jako já pendlují každý den mezi prací a privátem, jednou dvakrát do měsíce mezi novým a starým domovem a kdykoli je to nutné nebo možné za dalšími povinnostmi a radostmi. Ať už je to ráno pracovního dne, kdy oba dva spěcháme, ještě rozespalí, na poslední chvíli za svých chlebodárcem, nebo letní, a o to méně pravděpodobné, sobotní podvečer, ukazuje se, že svět veřejné dopravy je malý.

Zatím nejzajímavější setkání jsem zažila asi před dvěma lety, když se u jedněch dvěří v metru v rozmezí tří zastávek sešli tři lidé, kteří se navzájem znali, aniž by to však předtím tušili.

O to všechno jsou lidé ve svých uzavřených čtyřkolových bedýnkách na silnici ochuzeni. Mimo rušné ulice snad mají možnost známého člověka alespoň poznat a alespoň gestem pozdravit, ale v ruchu měst na několikaproudé silnici nebo přes hradbu zaparkovaných automobilů milou tvář sotva zahlédnou.

A tak na trase pražského metra C potkávám lidi z různých koutů matičky měst, ale kamaráda, který bydlí v ulici, jež každodenně mijím cestou do práce, nikdy nepotkám, byť se naše cesty do práce křižují. I kdyby náhodou zaspal, změnil pracovní dobu, jeho kroky totiž budou vždy směřovat na opačnou stranu než je zastávka metra - k zaparkovanému automobilu.

---

Použitá fotografie: jvojes 2003, Flickr.com. Licence: CC BY-NC-SA

LinkWithin

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...