Kamarádka si stěžovala, jak nesnáší balení "měkkých" dárků. Nejraději by byla, kdyby tuto činnost udělal někdo za ní.
Klidně bych se přihlásila.
"Měkotiny", neboli dárky v podobě oblečení, nepovažuju při balení zdaleka za největší zlo. Co třeba taková lahev vína?
Ale především - balení dárků patří k mým neoblíbenějším předvánočním činnosem. Překonat předvánoční úklid nedá žádnou práci, ale u mě balení dárků drtivě vyhrává i nad pečením cukroví nebo výrobou vánočních dekorací.
Ne, že bych při něm byla kdovíjak nápaditá. Ke spokojenosti mi stačí obyčejný dekorativní papír. Často loňský. Nebo i předloňský.
Přesto si při balení dárků připadám výjimečně. Jako vysoce zodpovědný konstruktér vybírám a stříhám právě ten kus papíru, jehož velikost nejlépe odpovídá danému předmětu. A snažím se ho přehýbat právě tak, aby byl výsledek co možná nejsymetričtější.
V případě již použitých papírů je také nanejvýš důležité dbát také na to, aby byly co nejvíce skryty loňské spoje. A samozřejmě jmenovky. Zapomenuté loňské nápisy stojí za nejdenou veselou vánoční historkou.
Zároveň si u toho všeho představuji, jak obdarovaný dárek rozbaluje, jakou asi bude mít z věci radost nebo jak moc bude překvapen. Vím, že brácha papír roztrhá, tak aby se k samotnému dárku dostal co nejdříve. Naopak mamka dárek rozbalí co nejopatrněji, aby papír co nejméně poničila. A já ho mohla zase příští rok použít, A připadat si jako veledůležitý konstruktér...
---
Foto: Stephan Geyer / Flickr.com - Licence: CC BY-NC-ND 2.0
.JPG)
