pondělí 28. prosince 2015

Vánoční "vitráž" pomocí barev na sklo

Vydržet to a počkat až barvy na fólii po několika dnech dostatečně zaschnou bylo obtížnější než obrázek betlémů vymyslet i nakreslit. Ale úplně nejtěžší bylo se k jeho tvoření "dostat". Trvalo to přesně rok.


Ještě "za mokra" :-)


pondělí 30. listopadu 2015

Cyklovýlet z Keszthely k Malému Balatonu aneb Římani, buvoli a jiný kraj



„Termální lázně v Hevízu, ty jsou docela dobré, vinice v Badacsony taky, ale jestli vám mohu opravdu něco doporučit, udělejte si výlet na kole,“ poradil nám hned na začátku naší dovolené trávené v Keszthely na západní straně Balatonu náš pan domácí, sám vášnivý cyklista. A my jsme na jeho radu dali.

Cyklovýlet jsme ostatně sami plánovali. Kde jinde se také dělají lepší výlety na kole než po nekonečně rozsáhlých maďarských rovinách.

Kola jsme si půjčili v Keszthelyských turistických informacích v centru města. Příjemně nás překvapilo, že po nás nechtěli za dvě půjčená kola žádnou zálohu. Pouze se vyplnila jednoduchá smlouva o vypůjčení a zaplatilo půjčovné, které činilo 2200 forintů na kolo a den. Za dva bicykly jsme tedy dali asi 440 korun. Dalším skvělým zjištěním byla informace, že půjčovné platí celých 24 hodin, a není proto nutné výlet ukončit se zavíracími hodinami informačního centra.

Obě zapůjčená kola byla v dobrém stavu, s kompletní výbavou. Chyběla jen reflexní vesta povinná v Maďarsku pro cyklisty při jízdě za šera. Dostali jsme i zámek na kola. Nabízena nám byla i cyklomapa, kterou jsme s díky odmítli s tím, že máme vlastní turisticko-cyklistickou. A až na drobné bloudění v Balatonszentgyörgy se ukázala být naše mapa dostačující, byť nezobrazovala cyklostezky kontinuálně, jako jednu barevnou linii, ale pouze občasnými symboly kola na zakreslených cestách.

Samotnou trasu jsme naplánovali na poslední chvíli. Nejdřív jsme se chtěli jen projet po jižním břehu Balatonu. Rovinatá krajina Maďarska a především lákadlo buvolí rezervace u Kis-Balatonu ale způsobila, že jsme se nakonec i jako netrénovaní, pouze příležitostní cyklisté rozhodli pro 72km okruh Keszthely-Balatonszentgyörgy-Sármellék-Keszthely.

Ve Fenekpusztě pusto

Na jih do Balatonszentgyörgy jsme vyrazili po cyklostezce vedoucí kolem celého Balatonu. Navzdory romantickému očekávání a k našemu velkému zklamání ani v tomto úseku mimo turistická centra z ní bohužel Balaton není ani na dohled, natož, aby vedla v jeho těsné blízkosti. Stejně jako od Keszthely na sever spíše kopíruje trasu silnic nebo železnice a často je obklopená divoce bující zelení. Být tma asi bych se na ní na některých úsecích i bála.

První malou odbočku jsme udělali hned po několika prvních kilometrech ve Fenekpusztě, kde se nacházejí zbytky římské pevnosti Vacum Castrum. Areál je volně přístupný, zbytky základů starověkého opevnění se nacházejí roztroušeně v podstatě po celé současné osadě. Nejdostupnější je vchod do pevnosti naproti informační ceduli a zbytky sýpky na obilí za křižovatkou vpravo.

Samotná osada Fenekpuszta už má pravděpodobně také to nejlepší za sebou. Opuštěný rozpadající se dům, snad bývalý hostinec, na křižovatce s hrdým nápisem Hungaria je dokonce podobně působivý a fotogenický jako stavby o skoro 2000 let starší. Občerstvení ani nic podobného tu nehledejte. Nenajdete.


Další nedávno postavenou a přitom nevšední stavbou na trase byla restaurace na okraji městečka Balatonszentgyörgy. V malé věžičce budovy hnízdí ptáci a dá se z ní i rozhlédnout po okolí.

Jiné Maďarsko

Cesta z Balatonszentgyörgy do Vörsu po východní silnici (jak už jsem naznačila, trochu jsme bloudili) nám poprvé ukázala jiné Maďarsko než jaké jsme poznali v turistických centrech kolem Balatonu. V pondělí odpoledne jsme tu potkávali jen psi. Kostely v centru každé vesnice a křížky na rozcestí byly neklamným důkazem naší společné katolické rakousko-uherské historie.

Dalších zhruba 15 km cyklostezky vedlo mokřady Malobalatonské rezervace, všude samá tráva, liduprázdno. Cestou jsme minuli jen pár rozhledniček a železničních nádraží.

Mezi buvoli

Jednotvárnou cestu ukončila až buvolí rezervace v Kápolnapusztě – hlavní cíl naší cesty. I přes pokročilý čas jsme se v ní zdrželi dobrou půlhodinku. Buvoli se nacházeli přímo na pastvinách kolem silnice, nebylo třeba ani šplhat na rozhledničku v areálu. Od zvířat nás odděloval jen slabý a nízko položený drát, snad pod proudem, ale zdaleka jsme si tím nebyli jistí. Ohrada je šikovně koncipována tak, aby se člověk dostal až na dohled buvolímu bahništi a cítil se doslova jako součást stáda.

Buvolí stádo je součástí ekomuzea, kde si návštěvník může pohladit kozu a poučit se o fungování statku v minulosti i o ochraně přírody. Místo je hojně navštěvované především rodinami s dětmi a platí se do něj vstupné. Pokladna se však nachází jen na straně od parkoviště, my jsme přijeli z druhé strany a nikdo po nás lístek nechtěl.

Druhá polovina cesty už vedla pouze po silnicích, nižší i vyšší třídy a přes tři obce – Balatonmagyaród, Zalavár a Sármellék. Hned v první jsme se občerstvili v maličké cukrárně přímo u cesty. A to českými nanuky!

Kis-Balaton

K jezeru Malý Balaton, maďarsky Kis-Balaton s výslovností „kišbalaton“, jsme sjeli hned za touto vesničkou. Chtěli jsme se podívat na jediné veřejnosti přístupné místo rezervace Kis-Balatonu – ostrov Kányavári. Bylo už relativně pozdě, kolem šesté hodiny, občerstvení bylo zavřené a na ostrov mířilo jen několik turistů-opozdilců a rybáři. Nejzajímavější pohled na vodu a život v ní byl kupodivu hned z mostu vedoucího na ostrov. Ten je totiž už celkem zarostlý a ve výhledu moc nepomáhá ani rozhlednička uprostřed ostrova. Kromě ní je na ostrově ještě plácek pro piknik a naučná stezka.

Kvůli pozdní hodině jsme si už netroufali na jistě zajímavou cyklostezku vedoucí po samotném břehu Malého Balatonu k Malobalatonskému domu a křesťanským stavbám na jeho severozápadním břehu. Nejkratší cestou jsme pospíchali do Keszthely, abychom se stihli vrátit ještě před úplným setměním.

Zastávku jsme udělali už pouze v Zalaváru, v hospodě Katica Csárda na křižovatce. Výborná rybí polévka Halászlé a zdvořilý a perfektně jazykově vybavený hospodský nás posilnili na těle a duchu před posledními zhruba 15 km.

Navzdory všednímu dni, nebyl provoz na silnicích velký. Ve vesnicích panovala podvečerní letní pohoda, u plotu si povídali sousedé a sousedky, nikdo nikam nespěchal.

Do Keszthely jsme nakonec dorazili i přes pesimistické výhledy ještě před setměním. Ani po více než 75 km (včetně zajížděk) nás nic jiného než zadek nebolelo a cyklovýlet se zařadil mezi jedny z nejlepších zážitků naší maďarské dovolené. Náš pan domácí měl pravdu.

úterý 27. října 2015

Rok se žížalkami a vermikompostérem

To nejdůležitější ze svých zkušeností s vermikompostováním jsem shrnula na začátku léta pro Ekolist.cz v článku Nebojte se vermikompostování aneb Jak na chov žížal „domácích“.

Dnes jsem zase o čtvrt roku starší a zkušenější, takže vím, že minimálně jedna věc je jinak. A to skutečnost, že žížaly nám do nádoby na žížalí čaj utíkají ne proto, že bychom udělali ve dně příliš velké otvory, ale proto, že jim naopak vadili velké světlo propouštějící otvory shora. Žížaly mají prostě nejraději černočernou tmu. :-)


Vybírání vermikompostu.


Klubko žížal. Neštítit se prosím. ;-)


"Vyjedený" vermikompostér.


Slévání tzv. žížalího čaje.


Žížalí kompost se prý skvěle hodí na výsev. Nejspíš to bude pravda, protože často vyklíčí i semínka z bioodpadu.


Pro ty, co nemají na vlastní vermikompostér odvahu, je tu komerční zboží. Nedejte se ale zmást je to směs vermikompostéru s pískem, nikolí 100% žížalí. :-)


Slavné žížalky na podzimní akci Zažít město jinak:

čtvrtek 8. října 2015

Kouzlo krejčovského metru po babičce

Používání krejčovského metru po babičce má svoje kouzlo. Ještě větší kouzlo ale je, že se za ta léta smrskl o celé tři centimetry!

Budiž to varování pro všechny podobně nostalgické švadlenky jako jsem já. Ušité věci se "natahují" hůře než zkracují. :-)

sobota 19. září 2015

Tak šel čas na balkónové zahrádce

Květen


Červen


Červenec



Srpen - před stěhováním


Přestěhování znamená konec balkónové zahrádky. Máme ale parapet! A vnitroblok. Můj koníček tedy může vesele pokračovat!

pondělí 27. července 2015

Trávníkománie aneb Proč je sedmikráska plevel?

České dráhy měly donedávna ve svém firemním časopise rubriku "Co mi hlava nebere". Myslela jsme si, že do ní nemám čím přispět. Že už jsem velká a už je mi všechno jasné.

Ale není to pravda. Minimálně jednu věc mi opravdu hlava nebere. A to trávníkománii.

Proč je ve střední Evropě (ale nejen u nás, své by mohli povídat i v USA) tak důležité mít pečlivě udržovaný pažit, bez jediného barevného kvítku?

Údržba anglického trávníku je náročná a zahrada s ním pak vypadá spíš jako hřiště než malá louka. Proč nemít svoji hlavu a vykašlat se na "všeobecné mínění" o jediné správné podobě zahrady?

A být trochu "líný", nehubit plevel, nesekat každý narostlý centimetr a nechat trávník druhově bohatší. Budeme bohatší i my. O květy, o čas i o peníze ušetřené za nutnou zálivku, ošetřující přípravky...

Navíc, pečlivě udržovaný trávník je zelená poušť, kde skoro nic jiného kromě pár druhů travin nežije.

Proč nám vadí pampelišky, sedmikrásky, popence? Proč je místo, abychom se těšili z jejich krásných květů, považujeme za plevel? Bojíme se divočiny? Hmyzu, který ale potřebujeme?

Proč pěstovat na zahradě golfový trávník, proč nemít raději jedlý trávník? Golf za domem nehrajeme, ale jíme každý den. ;-)

Zahradníky lopotící se každý týden na zahradě se sekačkou. Ale bez sklizně. To je to, co mi hlava nebere.

Fotografie: *Psycho Delia*/Flickr.com, Licence: CC BY-ND 2.0

neděle 28. června 2015

Hodiny z gramofonové desky

Času na blog je tak málo... Ještěže mi ho alespoň odměřují hodiny z gramofonové desky od tatínka.


neděle 17. května 2015

Ze šuplíku: Na cestu

Nastává čas cest, dovolených, výletů, treků...


(2011, akryl na papíře)

středa 15. dubna 2015

Fialová sukně pod kolena

... s růžovou podšívkou. ;-) Podle Burdy 7/2007.

Šití bylo ve znamení zkoušení nových věcí


...nových patek


A dílo zdrojem velké radosti.


sobota 7. března 2015

Nový pomocník a nové potahy na gauč

K narozeninám jsem dostala dárek ze všech krejčovských nejpraktičtější - overlock!


A hned jsem ho ozkoušela během šití potahů (nebo spíš povlaků) na matrace našeho starého gauče.


Jsou z flanelu a zapínají se na nitěné knoflíky, jako by to byly polštáře. :-)


Gauč se "převléká"

sobota 21. února 2015

Slunečné pozdravy z Prahy do Svatojánu

Letošní teplá zima nám opět nedopřála lyžování. Zato slunečné obědy venku ano. Letos jsme na balkóně obědvali už podruhé.


A pokaždé jídlo ze skvělé bezmasé Kuchařky ze Svatojánu od Ježíška. Zatím jsme se díky ní naučili vařit luštěniny, bezmasé omáčky na těstoviny i trochu po indicku. Můžu ji jedině doporučit.

čtvrtek 12. února 2015

Tutorial: Kruhová šála šitá metodou žabičkování

Druhý tutorial na šitou kruhovou šálu. Tentokrát využívající tzv. žabičkování. Opět je potřeba splývavá látka o rozměrech minimálně 50x150 cm.

Ušití celé šály je rychlovka, do hodiny ji máte kompletně hotovou (vyzkoušeno). A není to o nic složitější než první šála.

Žabičkování je totiž jednodušší než si mnohý začátečník (např. já) dokáže představit. A efekt je velký. :-) Žabičkování je opravdu tak snadné, jak popisuje tento nebo tento blog.


Opravdu stačí jen co nejpevněji navléknout na cívku spodní nitě tzv. pružnou nit.


A pak, v předem určených rozestupech prostě látku podélně prošít.



Půjde to samo, opravdu. :-)


Poté k sobě podélné okraje z rubu přišijeme, aby se vytvořil tunel.


Šálu převrátíme na líc a matracovým stehem spojíme oba konce do kruhu. Samozřejmě, že si lze alespoň část práce ulehčit ještě na stroji. :-) Nicméně doporučuji k sobě oba konce šály přišpendlit "v zatočeném" stavu, v jakém bude na krku. Bude pak méně přetočená a bude lépe sedět.


A je to! opravdu za hodinu hotovo. Proto ji také říkám hodinová šála. :-)


Konkrétně tato šála byla ušitá pro moji sestřičku. A ta si ji nemůže vynachválit. Na rozdíl od pletených totiž není tak mohutná, ale minimálně stejně pružná, takže ji lze lehce přetáhnout přes hlavu a přitom drží pěkně pod bundou u krku.

středa 28. ledna 2015

Krmítko v centru města? Proč ne!

Sice máme doma už nějaký čas žížalky, ale s nimi se nejen nepomazlíte, ale dokonce ani moc nepokocháte, protože nemají rády světlo. Také z tohoto důvodu (kromě toho, že jsem romantická a přírodymilovná duše :-) )jsem si pořídila i do centra Prahy na okno u poměrně rušné ulice ptačí krmítko. A trochu se bála, jestli ho malí zpěváčci objeví.


A našli ho! První sýkorku jsem na něm zahlédla těsně před Štědrým dnem. Krásný předvánoční dárek.

Od té doby na něj koňadry a modřinky přilétávají pravidelně. Někdy nás o víkendu i vzbudí, jak se snaží rozlousknout semínko slunečnice tlučením o krmítko.


Jen se mi zatím nepodařilo zachytit návštěvníka našeho krmítka na pěkné fotografii. A to na ně občas doslova číhám. :-) Skoro aby si člověk pořídil fotopast. Sýkorky většinou jen přilétnou, zobnou a hned letí zpátky do bezpečí nedalekých větví.


Krmítko jsem koupila v e-shopu Zelenadomacnost.com. Trochu jsem se obávala, zda ho dvě malé přísavky na okně udrží, ale naštěstí zbytečně. :-)

LinkWithin

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...